"33"

Opustil mne Kristus. Nedávno mnou prošel. Řekl mi: „dál to neznám, teď si už musíš poradit sám“. Tak jsem tady. Na rozhraní mladosti a toho odpovědného pravidelného rozumného zbytku života. On se už nikdy nedozví, jak to bolí, když si trhám chlupy z uší. Jak si ty samé chlupy musím hlídat aby na mne nejukaly z nosních dírek. On zůstane ušetřen každodenního rámusu budíku v šest ráno, toho stále těžšího vstávání a rozhýbávání ztuhlého těla. On už nikdy nezačne den s  papírkem plným poznámek v ruce, bez něhož bych už nedokázal existovat. Bude ušetřen hledání nového smyslu života, jehož předchůdce se nenápadně odplížil do propadliště mladosti. Neví nic o rozmanitosti světa a nestýská si kolik životů by ještě potřeboval na vše, co by chtěl zkusit stihnout  prožít.

On už nepozná ztrátu svobody a nepocítí tíhu  nové odpovědnosti. Není to

jen on, ale i já, kdo se každý den bojí o své děti. Ale já je musím navíc nasytit, já  jim musím zaručit bezpečí a domov. On už se nedozví, jak bolí životní kompromisy, které musím udělat abych jiným na mě závislým umožnil svobodně žít.

On nepozná promarněné zimní večery, kdy sny už zůstávají pouhými sny. Jemu nepřeběhne po tváři úsměv při vzpomínce na pubertu, kdy jsme se řehtali těm divným starým chlapům, kteří s chutí koukali po našich holkách. Teď už se neřehtám…

…

…

…

…koukám.

Nedávno mnou prošel. A já mu toho tolik nestihl říct...